Od Hanse Kornbergera

Obec Jochberg , něco jako menší bratr velké lyžařské Mekky Kitzbuehlu, která jen několik kilometrů vzdálená přiláká ročně z celého světa tisíce lyžařů, lidí na dovolené a dalších. V gastronomii a hotelnictví Jochbergu se dává ona částečka snahy více, která činí malý rozdíl pro platícího hosta a návštěvníka. Je každopádně zážitkem sem přijet. Největším zážitkem je ovšem návštěva u Hanse, jak my nazýváme Johanna Grandera. V kostkované košili a kalhotách s laclem vykukuje se stále přátelským úsměvem povětšinou někde za rohem budovy INNUTEC – to je rodinný podnik Granderů. Povětšinou jsme navyklí se před sjednáním termínu ávštěvy zeptat „ Budeš ten den doma?“ Hans je doma vždy. Jochberg je kokon, který obaluje randera a jeho svět. Zajet jednou za rok do osm kilometrů vzdáleného Kitzbuehlu je pro něho dostatečnou „cestou do světa“.

Kořeny

Granderovi  bydlí v Jochbergu po generace. Otec Johann senior, nadaný technik a svého času  něco více, jezdil s jedním z prvních traktorů v okrese Kitzbuehl. Sám živil v těžkých dobách hospodářské deprese s malou mzdou a 16 – ti hodinovým pracovním dnem sedmičlennou rodinu. Matka Kateřina vypomáhala u sedláků praním na valše a kydáním hnoje a přinášela tak za to domů dodatečné zaopatření. Ačkoliv narozen 1930, tedy v době nejtěžší hospodářské krize, má Johann Grander na svoje dětství dobré vzpomínky. Časy byly nanejvýše skrovné, ale ne hladové. Válka ukončila předčasně jeho dětství. Ve třinácti letech byl krajským vedením NS uvolněn ze školy, vybaven provizorním řidičským průkazem na traktor a přidělen k polním pracím. Tím mu byla vzata možnost pozdějšího dalšího vyššího školního vzdělání.
Jeho život probíhal následně velmi pestře: Byl mimo jiné řidičem náklaďáku, pronajal si čerpací stanici a krátkodobě jej do sebe vtáhla i obecní politika. Tehdejší veličiny jako Bruno Kreisky zamířily rády a pravidelně na filosofický rozhovor u Granderů v Jochbergu.

Podnik

Firma, která provozuje zařízení na plnění Granderovy vody do lahví a naplňování přístrojů, Je plně v rodinném vlastnictví. „ Rodina držela vždy při sobě“, objasňuje hrdě Johann Grander. To jistě nebylo vždy lehké, zvláště od doby, kdy před dvěma desetiletími více či méně ukončil každou pravidelnou práci a stáhl se zpět do ústraní, aby mohl dát prostor svým idejím.
                                                
Syn Hansi, dnešní šéf firmy a designovaný nástupce, je, společně se svým bratrem Heribertem, zasvěcen do všech „ tajností“. Dodatečně složil hornickou zkoušku - důležitý předpoklad pro provozování prohlídky v dolech tzv. „Kupferplatte“, pozoruhodné atrakce v Jochbergu otevřeno od května do října). Další čtyři Granderovy děti ( Hanni, Stephanie, Heidi a Heribert) jsou taktéž zaměstnány v podniku. A tak téměř při každé návštěvě je přítomen i nový vnuk.

Důl

Byla to intuice, získat důl „Kupferplatte“.
Pro mnohé bylo nepochopitelné, že by mohla nějaká banka tehdy nezaměstnanému Granderovi poskytnout úvěr. Ale jeho houževnatost byla známa a vědělo se, že věci, které jiní teprve opožděně pochopí, on uskuteční. Jeho optimismus je a byl nekonečný a především nakažlivý.

Ostatně: Hans, který si rád příležitostně vykouří cigaretu, tak nečiní v budově firmy. To si předsevzal pro ten případ, aby mohl uskutečnit firemní projekt.

Filosofie

Celý svět a vše co bylo stvořeno je pro Johanna Grandera něco propůjčeného, co smíme jen užívat. Všichni lidé, nezávisle na názoru a společenském postavení, jsou pro něho jen učedníky na Zemi.V této učební době vidí šanci, která by se také měla využít. Každý svazek anebo docela přijímání skrze sjednocení a společenství striktně odmítá. „ Ze shora se smíš nechat vést“, říká rád, „ale zezdola ne, jinak budeš sveden!“ Uchování si myšlenkové svobody a duchovní nezávislosti je pro něho nejvyšším statkem.
Hans Grander myslí moderně, jasně a chytře. O světovém dění, které také rád interpretuje, je nejlépe informován. Velké množství návštěvníků není pro něho zvladatelné. Kdyby jej jeho okolí bývalo nechránilo, byl by nápor masivně stoupl. Stále opětovně k němu přicházeli vědci. Na otázku jak by se tomu vyhnul, kde on by přeci rád tradiční vědu zpochybnil a „studovaným“ by předhodil, aby skrze své jednostranné a segmentující způsoby úvah na „podstatu“ se ohlíželi, odpovídá: „To je docela jednoduché, jsou věci takové a takové, a já velice rychle vidím, zda mně jeden rozumí anebo ne. A tak si buďto po hodině tykáme anebo on zůstane panem profesorem!“

Jen pro věc

Johann Grander je tichý, moudrý, plný humoru a skromný – na tom nezměnily ani nejmenším pocty: nejprve Čestné stříbrné vyznamenání Ruské Akademie Věd v roce 2000 a rok poté Čestný kříž pro vědu a umění, propůjčený rakouským spolkovým prezidentem. Je potěšitelné, že Johann Grander v protikladu k jiným vizionářům směl tato uznání obdržet ještě za svého života. Ve styku s médii se necítil zcela volně, přičemž tlak je velmi velký. Pochopitelně by byl nerad k dispozici pro podivné historky, ale pro takové příspěvky, které by sloužily „věci“, tedy rozšíření myšlenky Granderovy technologie, ochraně životního prostředí a humanizaci světa. Toto přesvědčení vedlo k filmovému příspěvku, který na podzim r. 2000 Johannu Granderovi odvysílala bavorská televize na téma „Voda a zdraví“. Známý rakouský filmový dokumentarista Manfred Christ znovu vytvořil pro TV program 3 – SAT dokumentaci s názvem „ Přísně tajné – voda “. Manfred Christ cestoval od Japonska po Ameriku, do Ruska a Anglie, aby vystopoval neznámé a vědecky neproveditelné fenomeny vody, ale aby také získal mínění tradičních vědců. Johann Grander hraje v této dokumentaci dominantní úlohu.

Rodina

Johann Grander má za sebou dlouhou cestu: od chlapce, který je před ukončením školy odveden na pole, aby řídil traktor, přes mladého muže, jenž vykonává mnohá povolání a vytvoří rodinu s osmi dětmi až  k člověku, jenž za prací přechází hranici, který je  pochybovačně okukován nakonec nalézá uznání. Susanne Dobesch zdokumentovala jeho život v pečlivě rešeršovaném a dotýkaném životopise. Dalo by se ještě vyprávět mnoho o návštěvách v Jochbergu. Johannn Grander vedl svéhlavý a nekonvenční život a nestaral se tak nikdy o mínění druhých. Nejpozději ve 12 hodin v poledne odchází, neboť si nerad nechá ujít chutný oběd, který připravila jeho žena Inge.